Poznámka Molotov: Je tomu již bez mála dvacet let co byl článek Anarchisté bez dynamitu od historika Pavla Koukala publikován v Severočeském deníku. I přes značný časový odstup ho zveřejňujeme znovu, protože nám dává možnost, byť jen velmi stručně, nahlédnout do života někdejších anarchistů nebo jejich potomků v době, kdy u nás anarchistické dělnické hnutí již neexistovalo. O nešťastném a pro nás nepochopitelném vstupu velké části často dlouholetých stoupenců tohoto hnutí do oficiální politiky a politických stran jako byla KSČ po založení Československého státu, se toho napsalo již poměrně dost. Jaké jsou ale jejich další osudy? Co víme o jejich procitnutí? Kolik z nich si asi vzpomnělo na své někdejší anarchistické postoje a varování před autoritářským „socialismem“, stranickou politikou a rudým terorem v podobě „socialistického“ státu? V neposlední řadě bychom opětovným publikováním článku rádi přispěli k památce Vlasty Kuklové a děkujeme Pavlu Koukalovi za poskytnutí vzácných a jedinečných fotografií z jeho archivu.
Paní Vlastu Kuklovou dodnes pamatuje mnoho lidí nejen v podkrušnohorském Duchcově, ale i jinde na českém severu. Byla dcerou revolucionáře Hynka Holuba, v jehož blízkosti se mohla seznámit s básníky Karlem Tomanem, Fráňou Šrámkem a Františkem Gellnerem, samozřejmě i S. K. Neumannem, Bohuslavem Vrbenským a dalšími osobnostmi politického i kulturního života. Jako mnozí, v době svého dospívání neměla možnost studovat, přesto však byla ženou velmi vzdělanou, kulturní v pravém smyslu tohoto slova. S anarchistickým hnutím prožila celou jeho anabázi, včetně spojení i rozchodu s českými socialisty a posléze objevení „jediné správné cesty” osudným splynutím s Komunistickou stranou Československa. Tak bylo nutno celý proces, jinak velmi složitý a rozporuplný, prezentovat ještě donedávna. Je však třeba zároveň spravedlivě uznat, že bývalí anarchisté v roce 1925 vstupovali do KSČ s ideálními představami a se srdcem na dlani. Vlastě Kuklové přineslo za první republiky členství ve straně nejisté postavení bez manželova služebního postupu a za okupace, kdy ztratila bratra, popraveného v Plötzensee, léta oprávněného strachu. Poválečné nadšení vystřídalo postupné rozčarování a definitivní vystřízlivění s pozadím hrubého zneužívání moci v letech padesátých i šedesátých …
A tak, řeknu-li to jen trochu nadneseně, byla paní Vlasta Kuklová (vlastně první „disidentkou” v mém životě, i když se svými názory se pochopitelně svěřovala jen úzkému okruhu známých. O morálním krachu totalitního systému si dopisovala již od konce 50.let se svou přítelkyní Luisou Landovou-Štychovou, nad jejímiž názory, zachovanými ve vzájemné korespondenci, se mi tehdy ― počátkem 60. let ― tajil dech. Ani Vlasta Kuklová si zřejmě vše nenechávala jen pro sebe a spolehlivé známé, neboť se po určitou dobu stávala terčem primitivního “útoku” jednoho z místních stranických funkcionářů, který si při každém setkání s ní s odpuštěním odplivl. Na samém sklonku života otřásla jejím vědomím sovětská okupace Československa. V posledních letech už vzhledem k vysokému věku a značně oslabenému zraku ani nevycházela ze svého bytu; zemřela na druhý jarní den 1976.
Dnes by se dožila rovné stovky let, čehož chci využít k malému zamyšlení nad tím, k čemu měla nejbližší vztah ― českým anarchistickým hnutím. Proti všeobecným povrchním představám o anarchistech bylo totiž postaveno na hlubokých etických zásadách. Přes značné oblouznění nejkrásnějšími ideály lidstva byly některé jejich představy neobyčejně reálné a jsem přesvědčen o tom, že se v době, kdy naše levice hledá novou tvář, musí rovněž dostat ke slovu. Jedním ze zaklínadel, která v minulých letech umožňovala zabývat se anarchistickým hnutím, bylo tvrzení o tom, že vzniklo proti oportunismu sociálně demokratických vůdců. Tento aspekt samozřejmě existoval, ale významově byl druhotný a anarchistické smýšlení mezi naším dělnictvem jen posiloval. Hlavní problém tkvěl v samotné podstatě filozofického učení ― anarchisté se též nazývali „neodvislými socialisty” a tato nezávislost se netýkala ničeho jiného, než marxismu. Již před více než sto lety z něho dokázali vyčíst neuvěřitelné věci, před nimiž bez jakýchkoliv praktických znalostí velmi vážně varovali. Všeobecně známý je jejich odpor ke státu, ale za největší zlo považovali totalitní socialistický stát, jehož negativní úlohu už tehdy předpověděli s překvapivou přesností.
Historiky dělnického hnutí čeká dnes mnoho práce. Současný vývoj ve střední a východní Evropě jíž umožňuje sledovat všelijak tabuizované a zastírané události uplynulých sedmdesáti let z určitého nadhledu. Historie se nedá opakovat v opravené podobě, ale už nyní jasně rozlišujeme, kam vedly jednotlivé cesty. Ze široké „cesty k nejsvětlejším zítřkům” byly zřejmě jen zbytečnou objížďkou od sociální demokracie k sociální demokracii. Také „jediná správná cesta”, kterou zvolilo v roce 1925 naše anarchistické hnutí, byla jen slepou uličkou, z níž se už nevymanilo. Snad se dá omluvit touhou po obnovení ,jednoty dělnického hnutí, o níž snil MUDr. Vrbenský. Přehlédl při tom, kolik ruských revolucionářů, vězněných také za cara, bylo v té době znovu v sovětských žalářích a kárných táborech. Přeslechl nenávistný odpor Komiterny proti anarchismu, který již při sloučení s „vrbeňáky” vytvořil neviditelnou hráz i uvnitř KSČ. V korespondenci i během osobních setkání s Hynkem Holubem si dr. Vrbenský již koncem 20. let stěžoval na „hodně trpké zkušenosti” s partajními praktikami. Po nástupu Gottwaldova vedení se rozpory prohloubily a vyvrcholily roku 1930 vyloučením dr. Vrbenského ze strany. Významnou roli, kterou představoval o dva roky později během velké mostecké stávky, sehrával tedy jako vyloučený člen KSČ. Není vlastně známo, kdy a v jaké míře jej znovu vzali na milost a kdoví zda by se svou anarchistickou minulostí později přežil padesátá léta?
Nebyl by prvním ani posledním z tisícového davu těch, kteří se znelíbili. Již ve 20. letech ze strany neurvalým způsobem vyobcovali zestárlého revolucionáře a dlouholetého vydavatele Matice svobody Jana Opletala, jemuž zbyla jen žebrácká hůl. Prvním spisovatelem, uvězněným brzy po únoru 1948, byl někdejší anarchista, teplický rodák Michal Mareš, nevinně odsouzený k 7 letům vězení. Nejbližší spolupracovník dr. Vrbenského ing. Vlastimil Borek odešel ze světa v souvislosti s politickým procesem s jeho šéfem dr. Vlado Clementisem. V době justiční zvrácenosti byl i statečný obhájce JUDr. Theodor Bartošek prakticky bezbranný a odtud pramení také procitnutí Luisy Landové-Štychové a koneckonců i Vlasty Kuklové, které jsem věnoval tuto malou vzpomínku…
