Události května 1886, jež se konaly v Chicagu jsou zlomovým bodem v historii revolučního dělnického hnutí.
Nebyl to jen boj pracujících za zkrácení pracovní doby na osm hodin denně, který vedl ke globálnímu boji proletariátu za 8 hodinovou pracovní dobu, ale byla to také odpověď pracujících na tvrdá opatření šéfů, a vražda pracovníků v Mccormickově továrně. Toto odpověď byla “Pracující ve zbrani”, volali po reakci dělnické třídy a po zabíjení šéfů. Byla to ozbrojená reakce pracovníků, když policie nařídila rozpuštění protestu na Hay Marketu, který byl svolán proti zabíjení stávkujících v Mccormickově továrně. Ozbrojená tradice dělnické třídy a revolučního hnutí v té době těsně souvisela s unionismem a bojem za 8 hodinový pracovní den, lepší pracovní podmínky, zvýšení mezd, sociální zabezpečení. A to všechno v určitém vztahu, jako stupeň na cestě k likvidaci kapitalistického systému.
Takové boje, které byly inspirovány událostmi v květnu 1886 v Chicagu, vypukly v mnoha zemích v období několika příštích let ve Francii, v Itálii, Španělsku, Rusku, Mexiku, Argentině a vyznačovaly se použitím ozbrojeného násilí ze strany pracujících.
Bohužel velká část dělnického hnutí přijala přístup, který považoval ozbrojenou praxi za “provokaci” a praxi “individuálního terorismu”, jež ublíží dělnickému hnutí a je proto odsouzeníhodné. Existuje například pohled, že události Hay Marketu s házením bomb a ozbrojenou rvačkou s policií, která následovala, byla úmyslná provokace, aby ospravedlnila vraždu několika ze shromážděných pracovníků, ale také usvědčení a popravu oběšením organizátorů protestu.
Události května 1886 v Chicagu se staly v pozdějších letech každoročním výročím, připomínající světovou dělnickou třídu na začátku boje za 8 hodinový pracovní den a oběť těch, kteří dali svou krev za tento boj. To se nakonec vyvynulo v bezbolestné oslavy pro zkompromitované a rozprodané reformistické svazy, které zdeformovaly význam událostí z května 1886, protože to co bylo žádané, bylo zplnomocnění kapitálu a taky stálé udržování privilegií prostředníků v prodeji dělníkovy práce kapitalistům. Zvláště po druhé světové válce, hrály svazy klíčovou roli ve třídním kompromisu mezi dělnickou třídou a držiteli kapitálu, aby mohli oživit kapitalismus z rozvalin války a znovu nastartovat motor hromadění. Ony také hráli klíčovou roli v prosazování sociální demokracie a Keynesianského modelu managementu, který se vyznačuje státní intervencí a sociálním státem. A také hráli hlavní úlohu v porážce dělnické třídy z let 1970, kdy přijali obranný přístup k útoku kapitálu ve formě liberálních Reforem, aby překonaly inflační krizi zahlazováním a braním si zpět všech zisků dělnické třídy, které nabyla v minulém období.
Dnes, kapitalismus, v odpověďi na krizi, kterou zakoušíme, a která vypukla v roce 2007 – 2008, rozpoutal nebývalý útok dokonce proti lidem rozvinutých zemí kapitalistických center v USA, a EU. Tento útok směřuje k navrácení lidí zpět k životním podmínkám srovnatených s 19. stoletím a smazávání hranice mezi tzv. Třetím Světem a vyvinutými zeměmi kapitalistického centra. Takže dnes se, boj za svržení kapitálu a státu, boj za revoluci, stal více aktuální než kdy předtím. Jestliže chceme ctít boje odvážných pracujících z Chicaga 1886, pak bychom měli pokračovat ve vytváření boje za svržení jak Kapitálu, tak Státu. V aktuálních podmínkách, vzdáleni od iluze odborů a parlamentarismu buržoazní demokracie, boj musí být veden vně institucí, odborů, politických stran a musí být založen na sociálním základu, chudí, pracující, mladí, polo-zaměstnaní, nezaměstnaní, přistěhovalci, a metropolitní proletariát. Podmínky se změnily od dob primitivního průmyslového hromadění.
Kapitalismus dnes, kvůli globální hospodářské krizi, nepotřebuje armády pomocných dělníků jako v 19. století. Místo toho, kvůli neschopnosti reprodukce kapitálu, kvůli zmenšené schopnosti kapitalistického hromadění, systém vrhá stále více pracovníků na ulici, vně trh pracovních sil, protože již nejsou nezbytní. Kvůli krizi a politice v zemích jako Řecko, s programy předepsanými MMF, ECB, Evropské komise, existuje divoký třídní boj vyplývající z kapitálu s finančními prostředky a metodikami, třídní boj který, jak řekl Revoluční boj, se skládá ze sociální politiky genocidy a likvidace nadbytečného obyvatelstva v Řecku, a to způsobilo tisíce úmrtí-vražd, sebevražd, úmrtí z chudoby, nemocí, nedostatku základního zboží. Krize a neschopnost kapitalismu reprodukovat, rozpoutali -zvláště v zemích ovlivněných dluhovou krizí jako je Řecko- masivní sociální loupež redistribuce sociálního bohatství od spodu k vrcholu sociálního pořadí. Platy a penze jsou oříznuté, miliony lidí byly propuštěni, obchody zavřou kvůli dluhům, tisíce domovů a obchodů jsou zadržené bankami kvůli dluhům a jsou prodány v dražbě. Aby nadnárodní elita pokryla své obrovské ztráty a znehodnocení jejich kapitalistických zisků pokračuje násilnou loupeží lidí a sociální základny. To je to, co se děje v Řecku přinejmenším v posledních pěti letech. Dnes boj za 8 hodinovou pracovní dobu, jako ten v Chicagu v roce 1886, nedává žádný smysl, když je kapitalismus v krizi a nepotřebuje armády pomocných dělníků, jako v 19. století až do poloviny 20. století.
Dědictví zápasu Chicagských pracujících již není požadavek na 8 hodinový pracovní den nebo zlepšování našeho způsobu života, neb krize ukázala, že kapitalismus je toho neschopný, ale naším cílem je bojovat za svržení Kapitalismu a Státu bez jakýchkoliv mechanismů třídní nadvlády. Toto není čas pro reformu. V současných podmínkách je nemožné dávat naději jakékoliv reformistické politice.
Jediné realistické řešení krize je svržení a revoluce. Revoluce nemůže být omezena na jednu zemi. V Řecku, navzdory příznivým objektivním podmínkám pro revoluční pokus, jako je hospodářská krize, politická krize a znehodnocení parlamentních stran, to co chybělo byl objektivní faktor, jako je revoluční hnutí, keré by využilo tyto příhodné podmínky.
Následkem toho, na jedné straně máme vzestup parlamentní extrémní pravice, neonacistické strany Zlatý úsvit, která byla třetí ve volbách 25. ledna, navzdory perzekuci většiny z jeho zástupců obviněných ze zločinecké organizace, po atentátu na Pavlose Fyssase před rokem a půl, a na druhé straně vzestup centrálně-levé strany Syriza, která zvítězila ve volbách a převzala jak vládu tak řízení kapitalistické krize přijímající podstatně dohodu Euro skupiny z 23. února, platbu dluhu, dohody provedené během minulého období a trojky MMF, ECB a Evropské komise a jejich ohodnocení řecké ekonomiky.
Kvůli dluhové krizi je Řecko aktuálně pojistné lano v Eurozóně a EU. Třebaže to odpovídá 1.9% HDP EU, potenciální akce ze strany Řecka by mohla vést k popření a celkovému zrušení dluhu, ke stažení z eurozóny a dále k vystoupení z EU, s přerušením tržního hospodářství a kapitalismu, by mohla vytvořil vážné otřesy nejen v EU, ale také v přestavbě globální ekonomiky, protože kvůli globalizaci je kompletní vzájemná závislost celého systému. Ale Řecko je země v periferii regionu EU a ne část kapitalistického centra.
Revoluce v Řecku, oblastní zemi EU by mohla být začátkem zničení struktury EU, třebaže je zde riziko sil extrémně pravo-skeptických, které jsou nyní na vzestupu a usilují o návrat ke statusu národního-státu, obnovení státní svrchovanosti a tudíž zaniklému soupeření mezi národními státy.
Revoluční boj věří, že revoluce v Řecku by mohla být příklad, začátek sociální revoluce. Marx provedl špatnou předpověď, že nadcházející revoluce za jeho času vypukne v rozvinutých průmyslových zemích. Místo toho revoluce vypukly v zaostalé zemi jako Rusko a Španělsko. Dnes v těchto časech krize systému, která je nejvážnější ze všech předcházejících, je více než nutné udeřit do srdce zvířete, kapitalistického centra. Revoluce by měly vypuknout v zemích kapitalistických center, v rozvinutých zemích, USA a EU, kde jsou ústředí nadnárodních elit ve městě Londýně, v Paříži kde je křídlo MMF v Evropě, v Bruselu, kde se nachází centrum EU a NATO, ve Frankfurtu, který je středem ECB, v New Yorku hlavním městě světového kapitalismu a ve Washingtonu, kde jsou ústředí MMF.
Dědictví minulosti hnutí pracujících, jako Chicago v roce 1886, není dnes bojovat za zlepšení podmínek našich životů nebo se bránit útoku nadnárodní elity, která bere zpět všechny výdobytky starého dělnického hnutí jako je 8 hodinový pracovní den, sociální zabezpečení, sociální stát s jeho vichřicí neoliberalismu. Jeho dědictví je útok. Skládá se z proletářského protiútoku a kompletního ničení kapitalismu. Napadněte jeho samotné pevnosti: sídla centrálních bank a burz. Kde jsou prováděna rozhodnutí, jež ovlivňují osud miliard lidí po celém světě. Sídla Světové banky, MMF, Světová obchodní organizace. To je proletářský protiútok v každé zemi za svržení vládnoucích tříd, vlád a států. A pro tento protiútok je nezbytné uchýlit se ke zbraním a partyzánské válce. V tomto protiútoku se stalo nezbytným znovu promyslet revoluční hnutí v každé zemi, které bude analyzovat podmínky a vybere strategie otevřené akce a forem boje v rámci výhradně určeném pro sociální revoluci v individuálních zemích a globálně.
Bojujte za globální sociální revoluci. To je dědictví pracujících z Chicaga v roce 1886.
POCTU MRTVÝM PRACUJÍCÍM V MCCORMICOVĚ TOVÁRNĚ A NA NÁMĚSTÍ HAYMARKET.
POCTU POPRAVENÝM BOJOVNÍKŮM: AUGUST SPIES, ALBERT PARSONS, SAMUEL FILDEN.
POCTU REVOLUCIONÁŘŮM A BOJŮM PO CELÉM SVĚTĚ.
Nikos Maziotis
