Po sérii bombových útoků byl francouzský anarchista Ravachol (François Claudius Koenigstein) postaven před soud, kde se pokusil vystoupit se svým následujícím proslovem. Nesnažil se v něm svoji vinu, kterou uznal, popřít, ale vysvětlit. Podle dobových výpovědí byl po několika slovech přerušen a svoji řeč nikdy nepronesl. Chvíli na to byl roku 1892 popraven gilotinou.
Svojí řečí nehodlám obhajovat činy, na základě kterých jsem byl obžalován, protože zodpovědnost je na straně společnosti jako takové. Společnosti, která staví člověka proti člověku v neustálém zápasu všech proti všem. Nejsou snad dnes ve všech třídách a funkcích jedinci, kteří svým kolegům nepřejí zrovna smrt, protože ta, podle mě, nezní tak dobře, ale neštěstí, ze kterého by sami těžili? Nedoufá snad například jeden šéf v konec toho druhého, který mu konkuruje? Copak vzájemně všichni podnikatelé netouží, aby měli jako jediní prospěch ze své činnosti? Nevěří snad nezaměstnaný dělník v propuštění jiného dělníka, aby sám dostal práci? Proto neexistuje žádný důvod, aby byla společnost, považující tyto věci za normální, překvapená tím, z čeho jsem obviněn. Není to nic než logický důsledek lidské snahy o přežití, která člověka zavazuje použít všech možných prostředků k tomu, aby zůstal naživu. A jelikož je pravidlem každý sám za sebe, není snad člověk v nouzi nucen k úvaze: „No, když se věci mají takhle a já hladovím, nemám tedy důvod váhat použít prostředky, které mám k dispozici, i když tím riskuji životy ostatních! Copak se trápí šéfové tím, jestli zaměstnanci, které propouštějí, umřou hladem? Lámou si hlavu ti, kdo mají všeho nadbytek, s těmi, kteří postrádají základní potřeby?“
Existuje pár lidí, co pomáhají, ale ani tak nelze utěšit všechny potřebné – ti zemřou buď předčasně kvůli různým druhům nedostatku nebo dobrovolně spáchají sebevraždu, aby ukončili svoji nešťastnou existenci a nemuseli dál snášet útrapy hladu s nekonečnou hanbou a ponížením bez vyhlídky na zlepšení. A tak tu máme různé rodiny, které své děti raději zabily, než aby dál sledovaly, jak trpí. Stejně tak všechny matky, které neváhají zničit plody své lásky ještě v lůně ze strachu, že by nemohly své děti nakrmit.
Po pravdě řečeno, přetrvávající příčiny s sebou nutně ponesou své následky. Zločinci zde budou vždycky, protože dnes zničíte mě, ale zítra se narodí deset nových.
Co je tedy za potřebí? Zničte chudobu, která je semeništěm zločinu, tím, že zaručíte všem lidem naplnění jejich potřeb! Jak je těžké to uskutečnit! Založení společnosti na novém základě je vše, co potřebujeme. Společnosti, kde si budou všichni rovni, kde bude každý pracovat podle svých schopností a síly a kde každý dostane podle svých potřeb. Jedině potom nebudeme dál muset sledovat, jak lidé žebrají pro kousek kulatého kovu, který je zotročuje a ničí. Nebudeme muset sledovat ženy, které se vzdávají svého půvabu, jako by byl pouhým zbožím, výměnou za ten samý kousek kovu, který nám brání rozeznat pravou lásku od falešné. Nebudeme se dál muset dívat na vrahy a další, kteří zabíjejí proto, aby tento kov získali. Znamená to, že všechny zločiny jsou ze své podstaty vždycky stejné a museli byste být pošetilí, aby jste to neviděli.
Ano, opakuji: je to společnost, která dělá zločince zločincem a vy, porotci, byste měli místo jejich odsuzování použít k nápravě společnosti svoji inteligenci a sílu. Okamžitě byste tak potlačili veškerý zločin; pokud se budete zabývat příčinami, vaše práce bude plodnější než spravedlnost, která se omezuje na pouhé trestání jejich následků.
Nejsem nic než nevzdělaný dělník, ale protože jsem žil v chudobě, pociťuji nespravedlivost vašich represivních zákonů palčivěji, nežli kdejaký zbohatlík. Co vám dává právo zabít nebo uvěznit člověka, který je svou potřebou žít donucen vzít si to, čeho se mu nedostává, aby se mohl nasytit?
Pracoval jsem, abych mohl uživit svoji rodinu; dokud jsem já ani má rodina netrpěli příliš, zůstával jsem tím, co nazýváte čestným. Ale potom se práce nedostávalo a s nezaměstnaností se dostavil hlad. V tu chvíli mě mocný zákon přírody, ten panovačný hlas, který se nespokojí s žádnou odpovědí, ten základní instinkt přežití, donutil spáchat některé z přestupků a zločinů, z nichž jsem obviněn a ke kterým se doznávám.
Suďte mě, páni porotci, ale pokud jste mě pochopili, tak spolu se mnou suďte všechny ty nešťastníky, které chudoba a přirozená hrdost proměnily ve zločince a ze kterých by bohatství, nebo při nejmenším pohodlí, udělali čestné muže.
Inteligentní společnost by z nich udělala lidi jako každé jiné!
