život italského anarchisty Luigi Galleaniho (1861 – 1931)
Luigi Galleani byl velká postava anarchistického hnutí, zvláště italského a italsky mluvícího hnutí ve Spojených státech. Byl nekompromisním obhájcem propagandy činem a obhajoval revoluční anarchismus. Chápal anarchismus, nebo chcete-li „ideu“ (jak říkal anarchismu), jako morální povinnost, jako nesmiřitelný boj anarchistů-mučedníků proti státu, kapitálu a církvi.
Galleani byl jedním z předáků italských anarchistů na počátku tohoto století. (1) Byl to výmluvný, charismatický řečník s velmi radikálním projevem, který inspiroval velké množství ostatních lidí, aby se připojili k anarchistické myšlence. Byl redaktorem časopisu „Cronaca Sovversiva“, který vydával 15. let, až byl nakonec zakázán a potlačen americkou vládou.
Narodil se ve středostavovské rodině a stal se anarchistou okolo svého dvacátého roku, když studoval práva na univerzitě v Turíně. Odmítl se vydat na cestu právnického povolání a obrátil svoji energii k anarchistické propagandě.
Po nějakém čase byl přinucen uprchnout před policejními represemi do Švýcarska, kde strávil nějakou dobu zvláště mezi studenty Ženevské univerzity. Opět se ale dostal do centra pozornosti tajné policie, která ho pokládala za nebezpečného agitátora a využila možnosti ho vypovědět zpátky do Itálie, když se pokoušel uspořádat demonstrace na památku amerických anarchistů popravených v Haymarketskému procesu.
Po příjezdu do Itálie se mu podařilo kratší dobu unikat policii, ale nakonec byl zatčen. Byl obviněn ze „zločinné konspirace“ a odsouzen na pět let vězení na ostrově Pantelleria blízko Sicílie. V roce 1900 se mu podařilo uprchnout do Egypta, kde zůstal mezi italskými emigranty asi jeden rok. Když mu hrozila opětovná deportace, uprchl do Londýna. V té době mu bylo už 40 let. Rozhodl se emigrovat do USA, kam dorazil v roce 1901, sotva měsíc po úspěšném atentátu na prezidenta McKinleyho, který provedl anarchistický individualista Leon Czolgosz.
Galleani se usídlil v městě Patterson ve státě New Jersey. Po nějakém čase převzal redakci nejvýznamnějšího italského anarchistického časopisu v Americe „La Questiona Sociale“.
V roce 1902 vstoupili v Pattersonu do stávky textilní dělníci. Galleani se vrhl do podpory stávkového hnutí, pronášel projevy na mnoha akcích a svým osobním příkladem strhával mnoho dalších. Galleani propagoval myšlenky generální stávky a svržení kapitalismu. Při jedné demonstraci zahájila policie do stávkujících dělníků palbu. Galleani byl zasažen do obličeje a následně obviněn z „podněcování vzpoury“. Podařilo se mu uprchnout do Kanady, než ho stačila policie oficiálně zadržet.
Luigi Galleani v „Cronaca Sovversiva”: Pokračujte ve spravedlivé válce … která nezná strach ani zbabělce, která nezná slitování ani kompromis.
Po nějakém čase ilegálně překročil zpátky hranice do Vermontu a začal žít pod cizím jménem mezi svými soudruhy, tehdy již jako známá a obdivovaná postava. Bylo to přesně v době, kdy zahájil vydávání časopisu „Cronaca Sovversiva“ (první číslo vyšlo 6. června 1903), o kterém později známý historik anarchismu Paul Avrich napsal, že to byl „…jeden z nejdůležitějších a nejlépe redigovaných časopisů v historii anarchistického hnutí“. (Sacco and Vanzetti, str 50) Přestože počet výtisků časopisu nikdy nepřekročil pět tisíc, měl Galleaniho časopis velký společenský vliv a koloval mezi italskými anarchisty po celém světě – v USA i Jižní Americe, v Evropě, severní Africe i Austrálii. Galleani opět pracoval naplno pro „Ideu“.
Demonstrace italských anarchistů žijících v Americe za propuštění Sacca a Vanzettiho, kteří byli později odsouzeni k trestu smrti a popraveni.
V roce 1906 byl zatčen policií poté, co ho udal socialista Giacinto Menotti Serrati, vydavatel časopisu „Il Proletario“, který se s nim pohádal během dlouhé teoretické diskuse. Galleani byl souzen za svoji účast v Pattersonských nepokojích v roce 1902, ale nakonec byl porotou osvobozen. Vrátil se do Vermontu a pokračoval ve vydavatelské činnosti. Stával se doslova legendární postavou v italsky mluvícím anarchistickém hnutí a jeho tvrdá a výmluvná kritika kapitalistického systému a státu byla pověstná.
Byl neúnavným agitátorem a napsal stovky brožurek, článků a esejů, které se dostaly ke stovkám tisíců čtenářů na několika kontinentech. Nicméně nikdy nenapsal ucelenou knihu. Všechny vydané publikace, které nesou jeho jméno, pocházejí se sbírky esejů a článků z „Cronaca Sovversiva“ s vyjímkou eseje „La Fine dell anarchismo?“ (Konec anarchismu?), který byl Galleaniho tvrdou odpovědí na otištěný rozhovor s bývalým italským anarchistou Saverio Merlinem (2), nazvaným „Konec anarchismu“, ve kterém označoval anarchismus za „nejasnou doktrínu, zmítanou vnitřními rozpory pochybných teoretiků a odsouzenou k brzkému zániku.“ (tamtéž str. 50)
„Konec anarchismu? Anarchismus žije, vyvíjí se a směřuje kupředu!“ , Luigi Galleani, „Cronaca Sovversiva“, 1907-8
„Nevedeme spory o tom, jestli vlastnictví je krádež či ne, jestli jsou vládci dobří nebo špatní, jestli je stát shovívavý nebo despotický, jestli zákony a soudy jsou spravedlivé nebo nespravedlivé, jestli je policie mírná nebo brutální. Jestliže hovoříme o vlastnictví, státu, vládcích, vládě, zákonech, soudech a policii, říkáme pouze to, že chceme, aby nic takového neexistovalo.“ , Luigi Galleani, „Konec anarchismu?“
Galleani spojoval Kropotkinovu myšlenku vzájemné pomoci s myšlenkou neustálé vzpoury a povstání. Obhajoval anarchokomunismus proti autoritářským formám socialismu a reformismu. Proti těm obhajoval hodnoty spontánnosti, odlišnosti, autonomie a nezávislosti, přímé akce a sebeurčení už během doby, kdy žijeme v tomto světě, kde je většina lidí konformní ke kapitalismu.
Obhajoval militantní anarchismus a násilné svržení vlády a kapitalistického systému pomocí zbraní včetně bombových útoků a atentátů na představitele vlády. Reformistickou taktiku vnímal jako otevřenou zradu myšlenek anarchismu.
Časem se v roce 1912 přestěhoval do města Lynn ve státě Massachusetts, kde i nadále pokračoval ve své propagandě a vyzývání k útokům na představitele státu a kapitalistického systému. V té době se počet sympatizantů jeho pojetí anarchismu rozrostl na několik tisíc, většinou prostých dělníků původem z Itálie. Ačkoliv se tyto skupiny občas nazývali jako „galleanistické“, rozhodně Galleani nebyl vůdcem nějaké organizace. Skupiny „galleanitstů“ byly na samotném Lugii Galleanimu zcela nezávislé, spojovala je jen jejich „idea“.
Galleaniho řečnický a polemický styl byl dosti divoký a přesvědčivý, došlo i na to, že během různých polemik nazýval svoje odpůrce „sluhy státu a kapitálu“ atd. Dnes mohou tato slova znít poněkud odcizeně, ale každý, kdo zná sociální realitu té doby, to chápe.
„Vykoupení dosáhneme pomocí otevřené vzpoury.“ , Luigi Galleani, La Salute é in voi!, 1905
Galleani obdivoval a bránil radikální muže činu, jakým byl například francouzský radikál Ravachol (popraven gilotinou v roce 1892) (3), italský anarchista Sante Caserio, který provedl úspěšný atentát na francouzského prezidenta v roce 1894, Michele Angiolillo, další ital, který rovněž úspěšně zaútočil na španělského ministerského předsedu v roce 1897 a samozřejmě Gaetano Bresci, který zabil italského krále Umberta v roce 1900.
Zvláště italští anarchisté, mezi nimi nejvíce galleanisté, vyjadřovali svůj zásadní odpor vůči reformismu a měli velice podezřívavý vztah k pevně daným formálním politickým organizacím, které se podle nich mohly lehce proměnit v hierarchické, autoritářské struktury. Výsledkem toho bylo, že galleanisté nehráli příliš velkou roli v odborářském hnutí, přestože se aktivně účastnili mnoha stávek a přímých akcí.
Galleani vydal v roce 1905 šestačtyřiceti stránkovou brožuru „La Salute é in voi“ (To správné je ve vás, v podstatě podrobný manuál na výrobu výbušnin a bomb. Autorem technické části byl jeho přítel, profesor Ettore Molinari. Příručka byla policií označena jako velice kvalitní a technicky pokročilá, ale vyskytla se malá chybička ve vzorci zpracování nitroglycerinu, na kterou ani policie nepřišla.
Pohřeb obětí Ludlowského masakru. Hornická stávka skončila obrovským krveprolitím, kdy kapitalisté a Národní garda použili k potlačení stávkujících rovnou kulometů.
V roce 1914 se začaly objevovat první případy použití bomb a náloží sestrojených podle Galleaniho brožurky. Galleanisté připravovali odvetu za tzv. Ludlowský masakr, ale během přípravy trhavin se tři z nich nešťastnou náhodou vyhodili do povětří. Po nezbytných úpravách receptur se nicméně podařilo sestrojit bombu, která pak zničila dům J.D. Rockefellera v Tarrytownu v New Yorku (Rockefeller nesl odpovědnost za Ludlowský masakr). Později ve stejném roce vyletělo do povětří několik policejních stanic a dalších objektů.
V témže roce vydává Galleani sbírku svých článků obhajujících propagandu činem: „Faccia a facciao col nemico“ – Tváří v tvář nepříteli. Tato kniha byla policií popsána jako „oslava všech anarchistických vrahů, které kdy svět spatřil“ a pouhé držení této knihy bylo trestné.
Inspirován galleanistickými myšlenkami otrávil jeden newyorský anarchista – Nestor Dondoglio, který pracoval jako kuchař – pomocí arzénu asi 200 porcí polévky na banketu na počest arcibiskupa Mundeleina. Přímá akce náhodou selhala, protože Dondoglio použil příliš mnoho jedu, takže slavnostní hosté celé jídlo rychle vyzvraceli a jed se jim nedostal do krve. Dondoglio nicméně nebyl nikdy dopaden.
Galleanisté se stali známými odvážnými činy přímé akce a jednu dobu podnikali systematickou bombovou kampaň proti třiceti vybraným policistům a politikům, kteří byli zodpovědní za represe proti anarchistům. Nepodařilo se jim ale provést úspěšný atentát, nikoli vlastní vinou, ale v dokonání jejich poslání jim vždy zabránila silná bezpečnostní opatření.
Newyorská burza na Wall Street po přímé akci italského anarchisty Mariana Budy.
Na protest proti uvěznění a obžalování Sacca a Vanzettiho provedl další galleanista Mario Buda 16. září 1920 pumový útok na budovu burzy na Wall Streetu, při kterém zahynulo 30 makléřů a kapitalistů a 200 jich bylo vážně zraněno. Celková škoda na budově dosáhla v té době obrovské částky 2 milionů dolarů. Byla rovněž zničena kancelář známého milionáře J. P. Morgana.
Je nutno dát tyto pumové útoky do celkového kontextu té doby: konec prvního desetiletí 20. století byla doba brutálních a krvavých státních represí proti odborářským aktivitám. Během několika let byla pomocí vražd, zastrašování a zinscenovaných procesů zlomena síla mocných pro-anarchistických syndikalistických odborů IWW – Industrial Workers of the World. Galleanisté proto bojovali ve válce, kterou vyhlásil de facto stát a ne oni.
Hlavní státní zástupce A. Mitchell Palmer pořádal doslova hon na čarodějnice proti všem anarchistům a levicovým radikálům – měl pro to i osobní důvody: galleanisté se ho několikrát neúspěšně pokoušeli vyhodit do povětří. Mnoho anarchistů – takřka 250 – bylo deportováno, mezi nimi mimochodem i Alexandr Berkman a Emma Goldmanová, kteří skončili na nějaký čas v bolševickém Rusku. Zbývá ještě dodat, že jako reakce na Palmerovu policejní kampaň vznikla dodnes fungující vlivná organizace „American Civil Liberties Union (ACLU)“ – Americký svaz občanských práv.
Galleani byl sám deportován již v roce 1919 a musel zanechat v Americe ženu a děti. Přijel do Itálie zrovna v době Mussoliniho nástupu k moci a byl okamžitě uvězněn fašisty, kteří byli včas uvědoměni americkou FBI. Byl sice za krátký čas propuštěn, ale poté několikrát opět uvězněn. Nakonec prožil zbytek života pod stálým policejním dohledem na jednom z ostrůvků poblíž Sicílie.
Zemřel na infarkt 4. listopadu 1931 ve věku 70 let.
poznámky:
(1) Článek byl prvně publikován v roce 1997.
(2) Francesco Saverio Merlino patřil po jistou dobu mezi známe italské anarchisty. Využíval svého právnického vzdělaní k obhajobě souzených anarchistických aktivistů. Později se však s anarchismem rozchází.
(3) Ravacholův proslov před soudem si můžete přečíst zde
