Vzájemná kritika je něco, co nás často posouvá kupředu. Obzvlášť je-li tato kritika přátelská a nepostrádá úctu ke kritizovaným. Taková kritika nezřídka přináší podměty k zamyšlení, důvody pro sebereflexi. Často udržuje v pozoru schopnost znovu a znovu zhodnocovat nebo i přehodnocovat naše postoje. Bez kritiky není pokroku. Kritika podněcuje pohyb, reflexi, vývoj. Kde není kritiky, tam zahnívá mrtvolná strnulost náchylná k dogmatům a degeneraci i těch nejušlechtilejších myšlenek. Kritika je jednou z hybných sil pokroku. Pokud jí však dokážeme konstruktivně uchopit. Je velmi smutné, že české anarchistické prostředí to až na drobné výjimky nedokáže. Anarchisté a anarchistky, co nikdy nešetří ostrou kritikou společenských poměrů, se nedokáží vyrovnat s přátelskou kritikou ve vlastních řadách.
Když jsem psal text Trockistický bumerang, považoval sem to za soudružskou kritiku, podnět k reflexi. Jejím cílem nebylo vyhlašovat válku INR, AF nebo VAP. Nešlo o ventil nenávisti, ale pouhou snahu rozproudit diskuzi. Věřil jsem, že nás diskuze může posunout kupředu a obohatit. Ačkoliv text kriticky mířil do celkem široké množiny lidí, jen velmi málo osob se dokázalo s kritikou vyrovnat adekvátním způsobem. Pouhá hrstka se rozhodla zformulovat diskuzní příspěvek, který by otevřeně a přímo reagoval na to, co jsem napsal. Co udělal zbytek? Anarchistická federace mlčí, jako by snad ani žádná kritika nebyla zveřejněna. Text mířil i do jejích řad a byl jí poslán na e-mail s výzvou k reakci. Čekal jsem alespoň nějakou odpověď. Uvítal bych jakoukoliv, ale nepřišla žádná.
INR oproti tomu reagovala dost pohotově. Již chvíli poté, co jí text byl doručen, se snažila přesvědčit některé další organizace, aby text nezveřejňovaly. Žádosti dodala důraz emočním nátlakem. Tedy vyhrožováním, že v případě zveřejnění textu bude uvažovat o ukončení spolupráce. Když tato snaha umlčet kritiku nevyšla, brzy přišly další nepochopitelné reakce. Osoby, se kterými jsem strávil dlouhé roky při organizační práci a považuji je za osoby velmi blízké, se najednou otočili zády, jako bych byl nenáviděný nepřítel. Při setkáních sleduji jejich uhýbavé pohledy. Odpověď na pozdrav nepřichází žádná, jako bychom se snad ani neznali. To všechno pro trochu kritických slov? Tisíce kritických textů mířených na mou osobu by mě nedokázalo rozhodit tak, jako koukat na ješitnost přátel a jejich raněná ega, která jim nedovolí kouknout se mi do očí a pozdravit. Kladu si otázku, zda naše vztahy jsou opravdu o deklarované vzájemnosti a soudržnosti, když nedokáží ustát ani přátelskou kritiku. Jakoby snad mí přátelé nechápali, že kritizuji-li jejich chyby, ještě to neznamená, že bych je přestal mít rád.
Samotnou kapitolou je pak ta část lidí, kteří místo toho, aby na text reagovali formulováním diskuzního příspěvku, raději podlým způsobem zesměšňují obsah kritiky i kritika samotného. Například desítky lidí, co přišli na veřejný koncert oslavující existenci INR, se mohli v klubu setkat s usměvavými „anarchisty“, kteří vstup „podmiňovali“ políbením přichystaného bumerangu a kladiva zkřížených po vzoru bolševického symbolu (srpu a kladiva). Podobnou událost bylo možné vidět v období, kdy v Solis a MSS probíhala velmi ostrá diskuze o případné účasti lidí ze SocSol na organizačních záležitostech solidárních sítí. Část osob se proti takové spolupráci ohradila a snažila se přinést racionální odůvodnění. Odpovědí byl exces „anarchisty“, který mezi diskutující donesl bumerang s nápisem Trockistický bumerang z jedné strany a Kronštadt ze strany druhé. Jiná část lidí se zase pustila do sepisování posměšných článků pro nový žižkovský bulvár, jehož cílem je tropit si žerty z interních záležitostí anarchistického hnutí. Článek Trockistický bumerang je jedním ze žhavých témat tohoto bulváru. Kdo by vedle posměšné reakce hledal od stejných autorů a přidružených posměváčků i seriózní diskuzní příspěvek, hledal by marně.
Nemám nic proti humoru a dokážu si dělat srandu i sám ze sebe. Pokud ovšem tento humor je vyvážen také schopností k vážným věcem přistupovat zodpovědně. V tomto případě je ale humor spíše nástrojem jak znevážit vážný obsah a zodpovědnému přístupu se vyhnout. Cíl takového humoru je jasný. Vážně myšlenou kritiku degradovat na bezcenný vtipný blábol. Autorovi kritiky pak přidělit status směšné postavičky, s jejíž kritikou nelze dělat nic jiného, než se jí jen vysmívat.
Dopady mohou být dalekosáhlé. Nemusí se dotknout jen autora jednoho textu. V důsledku jsou emocionální a psychologickou zbraní proti všem, co by ve slovech kritika mohli vidět cosi hodnotného. Něco, s čím by sami mohli souhlasit či sympatizovat. Něco, co by sami mohli zahrnout do vlastní kritiky a snahy ventilovat ji. Vím, že tady tací jsou. Také vím, že to, co se tváří jako nevinné žertování, podkopává jejich ochotu kriticky uvažovat a jednat. Vyjadřovat podobnou kritiku jako ten, co je ze všech stran zesměšňován, je zatraceně těžké. Nikdo si přeci nepřeje, aby se příště davy posmívaly jemu. Konformita a sebezapření se mohou v takové atmosféře zdát méně útrpné, než projevit sám sebe, upřímně kritizovat a čelit pak cynickému výsměchu kolektivu. Jde tu o dynamiku skupinové manipulace, která je zatraceně účinná. Když se celý kolektiv něčemu intenzivně vysmívá, je obtížné se nesmát taky, najít v sobě kus odvahy a navzdory ostatním říct: „To, čemu se posmíváte, není vůbec směšné. Je to vážné téma, které je potřeba seriózně zpracovat.“
http://alexandrle.noblogs.org/post/2015/04/12/kriticke-mysleni-a-strach-z-vysmechu/
