O dějinách českého anarchistického hnutí se během posledních let přeci jen napsalo několik slušných článků a vzácně i obsáhlejších prací. Pomalu se tak daří vyplňovat mezeru v historii našeho dělnického hnutí. Dlouhá léta byl anarchismus historiky buď úplně opomíjen a nebo se zmiňoval pouze vzácně, často zkresleně, neúplně a nezřídka se přímo pomlouval a špinil tak, aby to odpovídalo bolševickým a stalinistickým doktrínám, kdy k denunciaci stačilo pouhé odmítání parlamentarismu, politických stran a „revoluční elity“ze strany anarchistů. Dovolím si nicméně napsat, že ucelená podrobná práce o historii našeho anarchistického hnutí stále čeká na svůj zrod a absence něčeho podobného je zjevná. Václav Tomek se zaměřil prioritně na ideová východiska a směřování českého anarchismu a jeho publikace, byť i tak jsou pro nás velkým přínosem, nejsou klasickou historií hnutí. Další texty, různých kvalit od různých autorů, se nesou v daleko skromnějším rozsahu. Všechny tyto práce pak mají jedno společné. Až na vzácné výjimky nikde nejsou otištěny dobové dokumenty nebo fotografie. Dlouho jsem si kladl otázku, jestli vůbec něco podobného v archivech existuje. Zdálo se to málo pravděpodobné, ale postupem času jsem narazil na první vlaštovky, které signalizovaly, že úplně tak nereálné to není. Mezi tyto první „vlaštovky“ patřila fotografie redakce anarchokomunistického časopisu „Zádruha“ z léta 1914, kterou lze, spolu s cennou fotografií anarchokomunisty Michaela Káchy z roku 1915, najít v knize Bohuslav Vrbenský vydanou v roce 1980. Naneštěstí se jedná o typický příklad knihy psané z ideologických bolševických stranických pozic. V článcích a publikacích vydané samotným anarchistickým hnutím po jeho znovuobnovení na počátku devadesátých let minulého století nic takového nenajdeme.
Před jistým časem jsem navázal kontakt s historikem Pavlem Koukalem. Nebyla to náhoda. Věděl jsem, že se dlouhodobě věnuje historii především severočeského regionu, který měl bohatou tradici sociálních bojů a dělnického hnutí včetně toho anarchistického a kontaktovat mně ho doporučil i jeden z redaktorů nejmenovaného severočeského regionálního časopisu, kde jsem posílal inzerát, že hledám dobové dokumenty přirozeně s tímto tématem. Postupem času jsme navázali společnou komunikaci a Pavel Koukal obohatil mou mysl o celou řadu nových zajímavých informací, o kterých jsem do té doby neměl ani potuchy a na tomto místě bych mu rád poděkoval. Doslova jakožto zjevení jsem uvítal unikátní fotografie, které od Pavla Koukala přicestovaly v příloze elektronické pošty. Hned mně bylo jasné, že musí být jednou určitě publikovány a nejlépe i minimálně se stručným komentářem. Začala příprava a postupem času se zrodil nápad, co takhle zpestřit zveřejnění fotografií rozhovorem? Odpověď ze strany Pavla Koukala byla kladná a tak se s vámi nyní můžu podělit alespoň o část zajímavostí, jenž dále doplní doposud známá historická fakta o anarchistickém hnutí v Čechách.
Na závěr si nemůžu odpustit jednu poznámku. V rozhovoru se často používají pojmy „komunismus“, „socialismus“, „komunistický“ a podobně v souvislosti s minulým bolševickým nebo stalinistickým, jak je libo, režimem. Stejně jako v případě článku Na obranu Michala Mareše publikovaného nedávno musím upozornit, že anarchističtí komunisté nepovažují tento režim za komunistický, protože neodstranil společenskou hierarchii, třídy, vykořisťování lidské práce, militarismus, státní moc a nebyl ani svobodný. Museli bychom být političtí schizofrenici, abychom se považovali za anarchistické komunisty a zároveň bez povšimnutí přecházeli argumentaci, že „komunismus je nereformovatelný“ a tedy apriori autoritářský a protipokrokoví. Považuji za nutné, abychom na tuto skutečnost vždy upozorňovali. S nutností této poznámky jsem seznámil i Pavla Koukala. Odpověď přišla jasná a stručná: „Samozřejmě, že to nebyl žádný komunismus ani socialismus,ale tehdy se tomu tak říkalo“.
Z. Molotov
Z. Molotov: Na úvod rozhovoru bych se tě rád zeptal Pavle, v kterém roce si se začal zajímat o historii dělnického hnutí především u vás na severu Čech?
Pavel Koukal: Bylo to v nadějném roce 1968. Do té doby jsem měl k dělnickému hnutí, jednostranně znechucovanému ve sdělovacích prostředcích, spíše odpor. Pak jsem zjistil, že těm průkopníkům také nešlo o nic víc než o svobodu a lepší život pro všechny. Přes poetiku Franty Gellnera, Fráni Šrámka a dalších básníků jsem zjistil, jak báječní byli anarchisté z počátku 20. století, a že jich tu bylo všude plno. Měl jsem štěstí, že jsem našel pár jejich pamětníků.
Zůstaly v Duchcově a okolí nějaké významnější památky na dělnické hnutí, které zde bylo velmi silné?
Tehdy zde bylo ještě dost míst, které vyzařovaly atmosféru té doby, především staré hostince, kde se odehrávala většina té významné historie. Většinu z nich bohužel zničili komunisté, ať už se jednalo o staré hornické kolonie, na jejichž místě postavili paneláky, nebo ty hostince, po nichž dodnes zůstaly jenom proluky. Jedním z posledních byl duchcovský hostinec U Menclů, kde se slavil 1. máj 1890 a kde Hynek Holub vydával anarchistické časopisy, kde se u něho stavovali Šrámek, Toman i další básníci. Teprve před čtyřmi lety ho nechal zbořit poslední komunistický starosta Kňourek, aby uvolnil místo supermarketu Lídl… Bylo mu úplně jedno, že je to dělnická památka, označená dvěma pamětními deskami.
V minulém roce jsem četl úžasnou knihu Aloise Šefla Vyvrženci z roku 1924, která popisuje drsný život tzv. „opramáků“ v okolí Duchcova. Dochovaly se kromě této jedinečné knihy, kterou Šefl napsal na základě vzpomínek starých havířů, ještě další dokumenty na ruční odkrývání povrchových dolů, kde v otřesných podmínkách živořila společenská spodina a této práci se vyhýbali i značně otrlí havíři?
Dosvědčují to němečtí historikové, ale v tomto případě je pamětnické svědectví nezastupitelné. Zmiňuje se o tom dosti významně i další anarchista, pozdější spisovatel Antonín Řehoř – Hýskovský, známý ze svého působení na severu jako představitel České federace všech odborů, ve své knížce „Na sopečné půdě“ (1912). Jinak ti „bratránci“, jak se jim tady říkalo, byli vlastně „barbarové“, které popisuje Neruda a další autoři při stavbě železnic.
Skupinovou fotografii českých anarchistů z počátku dvacátého století jsi získal od dcery duchcovského anarchokomunisty Hynka Holuba Vlasty Kuklové. Kdy jsi se s Vlastou Kuklovou setkal poprvé a můžeš trochu zavzpomínat na tato setkání s ženou, která měla ve svém mládí možnost spoluprožívat osudy českého anarchistického hnutí?
Znal jsem ji od dětství, ale nad historií jsme začali debatovat také až v roce 1968, kdy se poprvé mohlo o ledačems začít mluvit bez zábran. Když potom přišla okupace, otevřela se docela a ten režim otevřeně kritizovala.
Jednoznačně nejvzácnější fotografie z historie anarchistického hnutí v Čechách. Čeští anarchisté shromáždění u příležitosti oslavy 1. máje v Duchcově v roce 1901. S identifikací postav na fotografii pomáhala Vlasta Kuklová, ale ve stáří již špatně viděla. Pod jedničkou můžeme vidět S. K. Neumanna, pod dvojkou Karla Vohryzka, třetí je Hynek Holub a pod čtverkou se pravděpodobně nachází redaktor Matice dělnické a Matice svobody Jan Opletal, ale jeho totožnost není jistá a neznáme ani jména dalších. Většinou se jistě jedná o členy různých hornických spolků z okolí Duchcova, které se hlásily k anarchismu.
Jednoznačně nejvzácnější fotografie z historie anarchistického hnutí v Čechách. Čeští anarchisté shromáždění u příležitosti oslavy 1. máje v Duchcově v roce 1901. S identifikací postav na fotografii pomáhala Vlasta Kuklová, ale ve stáří již špatně viděla. Pod jedničkou můžeme vidět S. K. Neumanna, pod dvojkou Karla Vohryzka, třetí je Hynek Holub a pod čtverkou se pravděpodobně nachází redaktor Matice dělnické a Matice svobody Jan Opletal, ale jeho totožnost není jistá a neznáme ani jména dalších. Většinou se jistě jedná o členy různých hornických spolků z okolí Duchcova, které se hlásily k anarchismu.
Od konce padesátých let si Vlasta Kuklová, dle tvých slov, dopisovala o morálním krachu bolševického systému s Luisou Landovou-Štychovou, tedy další bývalou anarchistkou, která se na spolu vytvoření tohoto systému aktivně podílela už od dob jejich vstupu do KSČ. To mě mimochodem docela překvapilo, protože jsem si do té doby myslel, že Štychová coby nositelka Řádu práce v těchto letech bolševický systém bezvýhradně podporovala. Ostatně mám doma po dědovi Kalendář družstevní vesnice na rok 1960, kde je propagandistický článek Štychové o Kláře Zetkinové. Co si o tom myslíš? Skutečně došlo k tak zásadnímu procitnutí nejen Luisy Landové-Štychové, ale konečně i Vlasty Kuklové, kterou jsi dokonce označil „za vlastně první disidentku v mém životě“?
Bylo to opravdu zásadní, protože ti lidé začali procitat již od roku 1945, kdy se všude začali objevovat konjunkturální „květnoví komunisté“, se kterými měl konflikty i Michal Mareš. I mnozí staří komunisté z toho byli zděšeni a dalšího zklamání se dočkali po únoru 1948, kdy už je vlna prospěchářů úplně převálcovala. Pak mnozí z nich upadli v nemilost a myslím si, že na L. Landovou – Štychovou nejvíce zapůsobil tragický konec ing. Vlastimila Borka, který si s partou Gottwaldových hochů příliš zadal a nakonec všechno vyřešil v roce 1952 sebevraždou. Jeho manželka Hedda Borková, také anarchistka a přítelkyně Landové-Štychové, se pak až do vysokého věku netajila svou nenávistí ke komunistům, což také ledacos vypovídá. Vlasta Kuklová, která si své výhrady k tomuto režimu dlouho nechávala pro sebe, nesouhlasila se vstupem sovětských vojsk a tím se před nimi odepsala. Tehdejší předseda KSČ v Duchcově, Slovák, o němž se říkalo, že byl členem Hlinkovy gardy, si před ní na ulici demonstrativně odplivoval. Jenom mě mrzí, že se mi ty dopisy Landové-Štychové nepodařilo zachránit – její příbuzní veškerou soukromou korespondenci zlikvidovali.
V článku Anarchisté bez dynamitu jsi také psal, že Vlasta Kuklová měla k anarchistickému hnutí nejbližší vztah. Přiznala někdy, že bylo osudovou a pro nás dnešní anarchokomunisty i nepochopitelnou chybou rozpuštění anarchistického hnutí a zapojení se do oficiální státotvorné politiky a politických stran po říjnovém převratu a vzniku Československa? Uznala někdy Vlasta Kuklová pozdější podporu nově vzniklé KSČ z řad bývalých anarchistů a anarchistek za chybnou?
Tenkrát naše diskuze ještě tak daleko nepokročily. Nezapomeň, že se nám ještě o nějakém krachu komunistického systému ani nesnilo a navíc se velká část národa upnula k Dubčekovu socialismu s lidskou tváří. Nedošlo nám ani to, že komunismus je vlastně nereformovatelný – to jsem poprvé slyšel od Michala Mareše a byl jsem zklamán, že si k reformám roku 1968 udržuje odstup. Paní Kuklová stále litovala, že se po válce nevrátil MUDr. Vrbenský, ten že by nedopustil, aby to všechno tak dalece dopadlo. Podobně hovořil i František Panc z Duchcova, už v 50. letech vyloučený z KSČ, přestože patřil k předním zakladatelům Neumannova Svazu komunistických skupin, a mnozí další. Skutečnost, že takto dopadli, je myslím dostatečným důkazem toho, že spojení anarchistů s komunisty bylo od počátku chybné.
V této souvislosti bych ještě rád vzpomněl Bohuslava Vrbenského, který patřil mezi největší propagátory transformace anarchokomunistického dělnického hnutí do politické strany. Nechci zde rozebírat anarchokomunistickou kritiku jeho postojů a ani jaksi pofidérně zajímavou anabázi od požadavku na vytvoření svérázné „anarchokomunistické strany“, přes národní sociály a pana ministra, až po sloučení s KSČ. Vrbenský byl v roce 1930 z KSČ vyloučen a Mostecké stávky se tedy zúčastnil jakožto vyloučený člen KSČ a teprve později se stal znovu členem strany. Mě ovšem především zaujalo tvé tvrzení, že staří anarchisté byli přesvědčeni, že mu ke smrti v Moskvě v roce 1944 někdo pomohl. Mám daleko k tomu, abych za vším hledal spiklenecké teorie, které se už navíc jen stěží dokážou prokázat, ale na druhou stranu dnes už známe důsledky mocných pařátů stalinistické NKVD. Odkud máš tohle tvrzení starých anarchistů a domníváš se, že může být pravdivé?
To mi říkalo více lidí, mj. i Stanislav Kupr z Horních Počernic (příbuzný ing. Borka), který byl v roce 1910 souzen s anarchistickými antimilitaristy. Stalo se mu to z ničeho nic na čs. velvyslanectví v Moskvě shodou okolností právě v době, kdy se Stalin snažil přesvědčit Beneše, že by nám rád hned co nejdříve sebral Podkarpatskou Rus. Vrbenskému se moc nelíbilo, že by se tím pádem ze značné části vojáků Svobodovy armády (kteří nechtěli mít s bolševismem nic společného) stali vojáci Rudé armády. Paradoxní bylo, že právě Vl. Borek prý později „dosvědčoval“, že Vrbenského smrt byla přirozená, že se jednalo o prasknutí aorty… Jestli tam bylo něco nepřirozené, asi to už nikdo nikdy nerozplete. I když – už jenom proto, že byl bývalým anarchistou, musel být Vrbenský veden v hledáčku NKVD.
Vraťme se ještě ale k Holubově rodině. Bratr Vlasty Kuklové Bohumil byl za okupace popraven za odbojovou činnost. Odboj vzdáleně podporoval i jejich otec Hynek Holub. Můžeš nám napsat něco o zapojení Holubů do protinacistického odboje a za co přesně byl Bohumil Holub popraven?
Byla to velká skupina, která vznikla z českých i německých předválečných podporovatelů „jednotné fronty proti fašismu“, a tedy nejen komunistů. Také výklad o této skupině byl v 50. a 60. letech zmanipulovaný, protože bylo potřeba vyzdvihnout příkladnou německou ženu – hrdinku Hertu Lindnerovou z Bohosudova, která však byla řadovou členkou rozsáhlé skupiny. Jejich činnost nebyla nikdy plně objasněna, protože probíhala v ilegalitě, ale z Německa pašovali různé tiskoviny a zaměřovali se hlavně na podporu rodin uvězněných.
Jedinečná fotografie rodiny Hynka Holuba. Dole Hynek Holub s manželkou Barborou. Nahoře zleva syn Václav, dcera Vlasta (později Kuklová) a syn Bohumil, který byl za protektorátu popraven za odbojovou činnost.
Jedinečná fotografie rodiny Hynka Holuba. Dole Hynek Holub s manželkou Barborou. Nahoře zleva syn Václav, dcera Vlasta (později Kuklová) a syn Bohumil, který byl za protektorátu popraven za odbojovou činnost.
Hynek Holub patří spolu s dalšími mezi významné postavy anarchokomunistického hnutí u nás. Jak na svého otce vzpomínala dcera Vlasta Kuklová?
S neuvěřitelným obdivem a láskou.
Velkou zásluhu máš taktéž na vydání dvou knih Michala Mareše, který byl před první světovou válkou členem České anarchistické federace (ČAF) a přátelil se s Michalem Káchou nebo Jaroslavem Haškem. V roce 1999 vyšla jeho kniha Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. Druhá pak o deset let později pod názvem Přicházím z periferie republiky. Pokud se nepletu, Michala Mareše jsi měl taky možnost poznat osobně. Jak k tomu došlo?
Michal Mareš byl až do poloviny 60. let naprostým tabu. Vedle sedmiletého trestu ho ještě odsoudili na dalších deset let ztráty občanských práv, takže on směl napsat obyčejný článek do novin až po uplynutí této doby. Tenkrát jsem už věděl, že je to rodák z Teplic a z jeho starých článků, že se pohyboval i v Duchcově. Jeho nové články byly vysloveně vzpomínkové, ale bylo vidět, že rád vzpomíná na ty anarchistické autory. Ani už nevím, jak jsem si sehnal jeho adresu, a do Prahy jsem se za ním vypravil. Jezdil jsem za ním čas od času přibližně dva a půl roku – až do jeho smrti v lednu 1971. Pokaždé mě obdaroval něčím zajímavým, stejně jako později jeho vdova, ke které jsem také jezdil, ale ta už neznala jeho anarchistickou minulost.
Michal Mareš si nespravedlivě odseděl několik let v bolševickém kriminále. Osudné se mu z velké části staly i reportáže o poměrech v pohraničí po nuceném odsunu sudetských Němců, které byly pro řadu lidí pochopitelně nepohodlné. Marešovy reportáže si dnes můžeme přečíst v druhé knize Přicházím z periferie republiky. Paradoxně i Mareš podporoval svého času politiku KSČ a psal dokonce i do „komunistických“ časopisů. Co udělalo s Marešovým poměrem ke KSČ a k tzv. „reálnému socialismu“ věznění?
Mareš stejně jako Opletal patřil k té první skupině Neumannových anarchistů, kteří už v roce 1920 založili Svaz komunistických skupin. Podpořily to mnohé významné osobnosti (Seifert, Hora), které však brzy poznaly, že se to ubírá nějakým špatným směrem. První signál byl v roce 1925, pro mnohé konečný roku 1929, kdy otevřeně nastala Gottwaldova bolševizace. Mareš tohle všechno musel vědět, ale při jeho způsobu života nebyl úplně vázán na komunistické časopisy a vedle Rudého práva psal všude možně, což se mu asi před válkou ještě tolerovalo. Po válce nastávala úplně jiná doba, kdy jejich touhu po moci nesmělo už nic narušit. Ještě v únoru 1948 byl dost naivní, když odmítl emigrovat a za pár dní se ocitl ve vězení. Jeho zkušenosti byly tak jednoznačné, že jak jsem říkal, byl prvním člověkem v mém životě, který mluvil o tom, že komunismus se nedá reformovat.
Znal jsi ještě další účastníky anarchistického hnutí nebo jejich potomky?
Těch tady bylo celkem dost. Nejstarším byl Draxlův nejbližší spolupracovník Josef Fišer, kterého jsem roku 1969 vyzpovídal v jeho 96 letech – za pár měsíců také bohužel zemřel. S „dětmi“ Draxla, Šefla, Podolky, Písařoviče, Krampery a dalších jsem se běžně navštěvoval.
V padesátých nebo šedesátých letech se měly sbírat vzpomínky pamětníků dělnického hnutí. Existují v archivech vzpomínky bývalých anarchistů a anarchistek?
Tyhle oficiální vzpomínky pamětníků se dělaly s jasným úkolem – veškeré vzpomínání bylo jednostranně zaměřeno na dějiny komunistické strany. Záleželo pak už jen na tom, koho za nimi poslali a jak to zpracoval. Většinou jsou tam o té starší historii jen zmínky a navíc často zkreslené.
Za minulého režimu se ti v roce 1984 podařilo vydat knížečku s krátkými životopisy známých postav anarchistického a pokrokového hnutí. Vyšla pod názvem Trubači revolt a zaznamenala velký úspěch a saháme po ní i dnes, tedy po více jak pětadvaceti letech od jejího vydání. Psal si, že bolševická cenzura tam nicméně nepustila životopis Karla Vohryzka, redaktora anarchistických časopisů. Co jim na Vohryzkovy tak vadilo?
Zásadní problém této knížečky byl v tom, že jsem podle přání těch, kteří rukopis schvalovali, jsem musel ke každé kapitole dodatečně připsat odstavec o tom, jak se každý z těchto lidí proslavil v následující době, či lépe řečeno, jaký byl jeho přínos naší socialistické současnosti. I když mi to do dneška vadí, u všech se tam dalo dodat něco o jejich pozdějším vztahu k českému severu. Karla Vohryzka odmítli striktně, protože nebyl pro naše dělnické hnutí dobrým příkladem.
Karel Vohryzek patřil mezi velmi aktivní účastníky anarchistického dělnického hnutí. V roce 1907 se dokonce za Čechy účastnil proslulého mezinárodního anarchistického a antimilitaristického kongresu v Amsterodamu, kde se živě zapojil do diskusí nad vztahem anarchismu a syndikalismu. Vzpomínky na něj se ovšem nezřídka nesou ve velmi negativním duchu a tak Karla Vohryzka řadíme mezi ty spíše kontroverzní postavy, ačkoliv celá řada obvinění na jeho adresu může být přehnaných.
Karel Vohryzek patřil mezi velmi aktivní účastníky anarchistického dělnického hnutí. V roce 1907 se dokonce za Čechy účastnil proslulého mezinárodního anarchistického a antimilitaristického kongresu v Amsterodamu, kde se živě zapojil do diskusí nad vztahem anarchismu a syndikalismu. Vzpomínky na něj se ovšem nezřídka nesou ve velmi negativním duchu a tak Karla Vohryzka řadíme mezi ty spíše kontroverzní postavy, ačkoliv celá řada obvinění na jeho adresu může být přehnaných.
Na Duchcovský hřbitov jsi umístil náhrobky Hynka Holuba, Aloise Šefla, Tomeše Kašeho a Václava Krampery. Některé jsi svezl z jiných hřbitovů. Staří účastníci dělnického hnutí se tak zase sešli vedle sebe. Bylo obtížné zrealizovat podobný hřbitůvek?
Ani ne, ale musím podotknout, že se nejednalo o věc nárazovou, ale svážel jsem je (především z důvodů jejich záchrany) po celých dvacet let. Ještě pátrám po tom, kde je uložena urna Václava Draxla – mělo by to být na pokraji rozptylové loučky někde na Olšanech, odkud bych ji také rád zachránil.
Není žádným tajemstvím, že patříme mezi největší neznabohy na světě. V Duchcově byla velmi aktivní a početná bezvěrecká organizace Volná myšlenka a velmi vlivnou osobností v českém bezvěreckém hnutí byl španělský propagátor moderní školy a stoupenec anarchosyndikalistického hnutí Francesco Ferrer, který byl v roce 1909 po bouřlivých událostech souzen ve zinscenovaném procesu a popraven, což vzbudilo celosvětové protesty a Ferrer se stal doslova bezvěreckou ikonou. U vás na severu údajně existuje i Ferrerův pomníček, kde se dá najít?
V Lomu je pomníček Ferrera z roku 1928, který za války zlikvidovali, ale někdy v 80. letech jsem našel na zanedbané louce za školou skoro všechny kameny a donutil jsem je, aby ho znovu postavili. Pak došlo k průseru, že na něj až těsně na konci komunistického režimu v roce 1989 přidělali bronzovou hvězdu, srp a kladivo a po listopadu se neměli k tomu, aby to dali pryč. Tak jsem tam udělal krádež za bílého dne, vypáčil jsem to,“ukradl“ a do novin jsem dal článeček, proč jsem to provedl. Pak jsme se po dlouhé době dohodli s radnicí a místo komunistických symbolů jsme tam dali bezvěrecký vlčí mák.
V Duchcově pak máme už od roku 1919 asi jako velkou vzácnost Ferrerovu uličku hned u náměstí – to je také zásluha Draxla. V roce 1990 se to nelíbilo našim lidovcům, ale dokázali jsme ji uhájit.
Bezvěrecká tradice u nás byla velmi silná i po vzniku republiky a Hynek Holub s MUDr. Vrbenským zde nějaký čas redigoval časopis „Socialistický bezvěrec“. Bratrem ředitele duchcovského gymnázia Julia Bartoška byl čelní představitel bezvěreckého hnutí JUDr. Theodor Bartošek a v Duchcově se také konala jedna z jeho prvních přednášek na téma „Odluka církve od státu“.
Poslední tvůj počin byla brožura s životopisem Václava Draxla. Chystáš něco dalšího?
Rád bych zpracoval kapitolu dělnického hnutí, které se všichni historici z 50. až 80. let instinktivně vyhýbali. Jsou to 80. léta 19. století, kdy bylo dělnické hnutí po neúspěšné hornické stávce na jaře 1882 zcela zdecimováno. Jeho představitelé zčásti skončili v kriminálech a zčásti v saském exilu nebo odešli do Ameriky. Hnutí přesto přetrvalo v tajných radikálních organizacích socialistů, schůze a konference se konaly zpravidla v lesích a v nepříznivých podmínkách zesílilo natolik, že se v období uvolnění od roku 1889 překvapivě objevila nová generace vůdců, kteří už se nedali zastavit. Ono radikální měli v sobě i nadále a mnozí z nich pak následovali Viléma Körbera k neodvislým socialistům.
Na závěr ještě jednou moc díky Pavle za velmi zajímavé informace, fotografie a čas strávený nad tímto rozhovorem! Osobně bych si přál, aby jednou někdo bez ideologického patosu zpracoval podrobně dějiny českého dělnického hnutí, a sice především jeho anarchistické části, protože tyto dějiny byly prakticky vycenzurovány, nebo minimálně překrouceny leninisty a stalinisty. Stále tady nevíme mnoho o životě takových lidí, jako byl anarchokomunista Michael Kácha a podobně. Je to mé velké přání, ale naneštěstí nejsem historik. Snad se jednou dočkám. Měj se pěkně a opravdu moc díky za vše!
Podivuhodný švec Michael Kácha je jedním z nejpozoruhodnějších, kteří by si historickou monografii rozhodně zasloužili. Škoda, že už nemá pamětníky, ale jistí to archivy.
Náhrobky na Duchcovském hřbitově. Staří účastníci dělnického hnutí, dlouholetí anarchisté, se tak zase sešli vedle sebe.
Zleva (stejně i níže): Hynek Holub, Tomeš Kaše, Alois Šefl a Václav Krampera.
Když byl v neděli 21. 8. 1910 na Duchcovském hřbitově pohřbíván Tomeš Kaše, přednesl Václav Draxl proslov, kde mimo jiné seznámil přítomné i s posledním vzkazem Tomeše Kašeho, který napsal tužkou před svou smrtí na útržek papíru: „Zdravím vás všechny a všem tisknu ruku s přáním, abyste zůstali důslednými anarchisty ryzími severočeskými, děj se co děj.“ Naneštěstí čeští anarchisté a anarchistky, kteří se dočkali konce první světové války, si tyto slova z velké části nevzali příliš k srdci a brzy na ně měli zapomenout. Stávají se součástí poválečné etatistické euforie. Anarchismus tak u nás bude na dlouhá léta minulostí.
Další účastníci anarchistického hnutí v Čechách na fotografiích:
Antonín Řehoř-Hýskovský (1875-1938)
Aktivní člen anarchosyndikalistické České federace všech odborů (ČFVO), která měla na svém vrcholu přes tisíc členů, ale brzy byla úředně rozpuštěna s prostým odůvodněním, že činnost federace směřuje k anarchistickým cílům , které jsou státu nebezpečné. Podílel se na vydávání anarchistických časopisů, po odchodu ze Záluží do Prahy se například zapojil do vydávání „Nové Omladiny“ nebo „Zádruhy“. Vedl koncepční polemiky o vztahu syndikalismu a anarchistického hnutí. Za zmínku jistě stojí nepříliš úspěšný pokus o vydávání německy psaného časopisu „Der syndikalist“, který měl být určen především pro německé stoupence anarchosyndikalismu v severním pohraničí. V roce 1925 pak vydal vzpomínkovou knihu povídek Veselé příběhy ze života Jaroslava Haška, která je úsměvnou kronikou Haškova působení v anarchistickém hnutí.
Bohuslav Vrbenský (1882-1944)
V anarchokomunistkém hnutí přišel krátce před první světovou válkou s návrhem na vytvoření svérázné politické strany českých anarchokomunistů. Později vstupuje rovnou do oficiálních státotvorných politických stran, které už neměli s anarchokomunismem nic společného a krátce působil dokonce i jako ministr v prvorepublikové vládě.
Michael Kácha (1874-1940)
Žižkovský švec a anarchokomunista. Od devadesátých let 19. století se podílel na činnosti dělnických spolků a organizacích tzv. neodvislých socialistů. Spolu s dalšími se v roce 1904 aktivně zapojuje do vytvoření České anarchistické federace (ČAF) a vydává její časopis „Práce“ a publikuje několik brožur, mimo jiné i sbírku básní Fráňi Šrámka Života bído, přec tě mám rád! s obálkou Františka Gellnera. Později, po zániku „Práce“, pokračuje ve vydávání dalších anarchistických časopisů „Mladý průkopník“ nebo „Zádruha“. V roce 1914 ostře vystupuje proti návrhu Bohuslava Vrbenského na přeměnu anarchokomunistického hnutí ve „svéráznou politickou stranu“. Po válce spolupracuje s S. K. Neumannem na vydávání „Června“, který je od třetího ročníku listem zformovaného Svazu komunistických skupin, který se má zanedlouho stát součástí KSČ, kde je Kácha v roce 1920 dokonce zvolen pokladníkem ústřední rady. Brzy se nicméně vzdává další činnosti a plně se věnuje vydavatelské práci ve svém nevelkém nakladatelství Družstvo „Kniha“. Ještě v roce 1922 vychází jeho zásluhou i překlad knihy ruského anarchokomunisty Petra Alexejeviče Kropotkina Pospolitost (vzájemná pomoc). Jak dokládá ve svých vzpomínkách anarchista Michal Mareš, když se Vrbenský a Neumann v těchto letech definitivně zřekli anarchismu a stali se samotnými ministry v první československé vládě a přizvali Káchu ke spolupráci na ministerstvu, tak jim jinak decentní Kácha hrubě odpověděl: „A políbit prdel byste mi nechtěli?“ Michal Kácha zůstal věrný svému přesvědčení až do posledního dechu.
Luisa Landová-Štychová (1886-1969)
V mládí vstupuje do České anarchistické federace (ČAF) a zapojuje se aktivně do antimilitaristického hnutí. Propaguje feminismus a byla tak vlastně první anarchistická feministka u nás. Na této fotografii je zachycena v letech, kdy spolu s Bohuslavem Vrbenským a Vlastou Borkem vydává časopis anarchistických socialistů „Zádruha“.
František Podolka (nar. 24. 7. 1862 v Rakovníku, zem. 26. 10. 1941 v Rakovníku)
Mostecký horník František Podolka vyrostl z kořenů počátků dělnického hnutí na Rakovnicku. Mezi představiteli severočeského dělnického hnutí se poprvé objevil na počátku 90. let 19. století, kdy byly na základě usnesení prvního sjezdu Horníků a hutníků rakouských, konaného v prosinci 1890 ve Vídni, v celé oblasti zakládány „Odborné hornicko-hutnické spolky“. Byl jedním ze zakladatelů „Hornicko-hutnického spolku“ v Mostě a brzy v něm zastával funkci předsedy. Jeho autorita rok od roku rostla, a tak např. již dne 11. 3. 1894 předsedal konferenci horníků v duchcovském hostinci U Menclů, svolané před ustavující valnou hromadou „Ústředního svazu dělníků hornicko-hutnických“, konanou 15. 4. 1894 v sále Měšťanské střelnice v Mostě. Již 7. 7. 1895 z něho se svými stoupenci opět vystoupil, protože „neodvislí“ měli vážné výhrady zejména proti „vídeňské centralizaci“ sociální demokracie. Souviselo to i s postojem zakladatele hnutí horníků Františka Vágnera, který byl již od roku 1890 blízkým spolupracovníkem Viléma Körbera a roku 1895 byl ze sociální demokracie vyloučen. Proti vídeňské centralizaci se jasně vyslovila i konference horníků, konaná v prosinci téhož roku v duchcovském hostinci U Menclů, které se vedle Vágnera, Holuba, Kašeho a Podolky zúčastnil také Vilém Körber.
Příklon k anarchistickému hnutí jeho autoritou nijak neotřásl a uznávaly jej i české národní spolky, jak dosvědčuje leták, společně vydaný dne 22. 7. 1895. Po katastrofě, během níž se v mostecké čtvrti u nádraží v důsledku dolování propadly desítky obytných domů, se právě František Podolka ihned postavil do čela akcí solidarity s poškozenými občany.
Po boku Františka Vágnera ustavil v září 1897 „Místní hornicko-hutnický svaz“ v Mostě. Po Vágnerovi, který na přelomu století odešel do Vestfálska, se stal Podolka v roce 1900 jeho předsedou. Právě mostecký svaz se později stal základem pro vznik anarchistických hornických organizací. Dne 24. 9. 1903 byla jako odpověď na ustavení centralistické „Unie horníků rakouských“ založena v Duchcově „Severočeská federace horníků“ pro kterou v řadě míst horlivě agitovali i František Podolka s Josefem Písařovičem, a oba od té doby velmi úzce spolupracovali po mnoho dalších let. O rok později se stal Podolka, žijící tehdy v Lomu, prvním starostou „České federace všech odborů“. Jejím místostarostou a obvodním důvěrníkem pro Most byl Josef Písařovič. Náhradou za úředně rozpuštěnou federaci horníků byla dne 3. 11. 1907 v rámci ČFVO ustavena v Duchcově nová „Hornická federace“, jejímž předsedou se stal Alois Bašus; obojí však čekal úřední zákaz již 6. 8. 1908. Do třetice byla dne 21. 2. 1909 založena v Lomu „Zemská jednota horníků“, jejímž předsedou se stal Písařovič a místopředsedou Podolka. V roce 1915 byla i jednota úředně rozpuštěna a obnovila se až po sloučení anarchistických skupin se stranou národně sociální koncem prosince 1918. Z iniciativy Václava Draxla přijala nový název „Sdružení československých dělníků pracujících v průmyslu hornicko-hutnickém se sídlem v Mostě“ (krátce Sdružení horníků). Jeho předsedou byl zvolen Josef Písařovič a tajemníkem František Podolka, který byl zároveň členem výboru koalovaných hornických svazů. V tomto osvědčeném „tandemu“ vykonali během následujících sedmi let mnoho prospěšné práce v zájmu severočeských havířů.
František Hajšman (nar. 2. 1. 1871 v Nebílovech u Plzně, zem. 16. 8. 1919 v Plzni )
V dělnickém hnutí jej poprvé zaznamenáváme v roce 1894, kdy zastával funkci předsedy hornického spolku v Košťanech u Teplic. Po vánocích téhož roku byl poprvé zatčen a své 23 narozeniny strávil ve vazbě. Dne 23. 4. 1895 stál před soudem v procesu s tzv. Vosími hnízdy, jejichž tajným heslem byla VRBA (Volnost, Rovnost, Bratrství, Anarchie). Shodou okolností strávil ve vězení i své 24. narozeniny a potřetí se zodpovídal před soudem za svou účast v bouřlivé hornické stávce roku 1896. Aby se vyhnul další perzekuci, odešel do vestfálského Gelsenkirchenu, kde žil pod falešnými dokumenty, získanými od horníka Josefa Štiky (vymazal háček, připsal R a dále vystupoval pod jménem Stikar). Při úrazu ve vestfálských dolech přišel o nohu, ale účast v anarchistickém hnutí znásobil natolik, že byl nakonec z Německa vypovězen.
Na severu se hned po svém návratu zúčastnil další generální hornické stávky na jaře 1900. Dne 26. 7. 1900 vydal v Lomu časopis “Horník” a na konferenci v duchcovském hostinci U Menclů dne 2. 9. 1900 odstartoval obnovu odborných hornických spolků. Poté, co byl znovu uvězněn, jeho časopis vycházel v Ledvicích i v Mostě. “Horník” zanikl dne 29. 11. 1901, ale již 18. 12. 1901 vyšel v Kopistech pod názvem “Hornické listy”. Ani nový titul však nezačal šťastně a za článek “Jak anarchisté rozumí státu” byl celý náklad konfiskován. V lednu 1902 přešla redakce “Hornických listů” do duchcovského hostince U Menclů, kde se k Hajšmanovi a Tomeši Kašemu připojil i Hynek Holub a formálně se postavil do jejího čela. V květnu 1902 přestal vycházet i tento časopis. František Hajšman pak až v květnu 1903 obnovil časopis “Omladina”, který se stal po ustavení “Severočeské hornické federace” v Duchcově 24. 9. 1903 jejím tiskovým orgánem. Federace vznikla sloučením 18 odborných hornických spolků a Hajšman se stal jejím prvním revírním tajemníkem. Slavná “Omladina”, významná spoluprací Fráni Šrámka, Karla Tomana i Jaroslava Haška, zprvu vycházela v Nových Verneřicích a Hrobu, odkud ji Karel Vohryzek s Bedřichem Kalinou přenesli do Lomu. V lednu 1905 založil Fr. Hajšman v Hrobu svůj poslední časopis “Bezvládí”, který vycházel do dubna 1907.
Další osudy Františka Hajšmana se podobají osudům Karla Vohryzka. Také on byl obviňován z občasné spolupráce s policií, ale problematická místa v jeho životopise nejsou dodnes objasněna. Později se marně pokoušel otevřít vlastní uhelnou šachtu a zapletl se i do penězokazectví; jeho příběh prý zaujal i spisovatele Karla Čapka a je údajně zakomponován v jeho románu První parta.
Rudolf Máša (nar. 7. 4. 1880 v Kněževsi u Rakovníka, zem. 19. 2. 1954 v Praze)
S nápadem obnovit Hornické listy přišla až konference “Severočeské hornické federace”, konaná v Duchcově na jaře 1906. Její delegáti se rozhodli obnovit “Hornické listy”, jejichž šéfredaktorem zvolili šestadvacetiletého havíře z dolu Gisela, Hajšmanova zetě Rudolfa Mášu. Máša se vyučil pekařem a zprvu pracoval v živnosti svého otce. Každou volnou chvilku při tom věnoval samostudiu, doslova prý hltal zejména přírodovědné i historické informace z knih i časopisů. Jeho nejoblíbenější knihou bylo Darwinovo dílo “O vzniku druhů”, opatřil si však i gymnaziální učebnice a osvojil si studium, nutné k složení maturity. Potom však vzplanula osmitýdenní všeobecná hornická stávka na jaře 1900, kvůli níž Mášův otec zkrachoval a v důsledku nezaplaceného zboží, poskytovaného stávkujícím na dluh, byl nucen svou živnost zlikvidovat. Tak se stal Rudolf Máša v srpnu 1900 havířem na dole Alexander v Hrdlovce. Úmysl složit maturitu se brzy rozplynul a dvouleté studium na horní škole v Duchcově mu znemožnila aktivní účast v anarchistickém hnutí.
Hned první číslo Hornických listů, vydané v Duchcově 21. 6. 1906 s podtitulem “publikační orgán volného sdružení českých horníků” prokazuje, jaký talent zde náhle vyrostl. V příloze je otiskován jeho původní spis “Přímá akce odborného hnutí hornického”, vycházející z Mášových zkušeností na dolech Gisela a Viktorin. Spolu s Aloisem Věkoslavem Haberem zpracoval brožuru “Příčiny vystěhovalectví ze severních Čech”, kterou Hornické listy vydaly ještě v témže roce. Byl i tajemníkem “České federace všech odborů”, což bylo asi hlavním důvodem, proč redakci “Hornických listů” opustil již na jaře 1907.
Utíkal tím před obviněním z propagace anarchistických a zejména antimilitaristických idejí, které měl řešit Krajský soud v Mostě. Aby unikl stíhání, odešel nejprve do uhelného revíru v Porůří, přes Vestfálsko pokračoval dále do holandského Heerlenu a odtud do Francie, kde byl havířem v městečku Barlin v departementu Pas de Calais. Po celou dobu byl činný v hornických odborových organizacích a ve Francii úspěšně vyřešil spor se zaměstnavateli, kteří nedodržovali pracovní smlouvy, uzavřené s českými vystěhovalci. Osvojil si řadu cizích jazyků, ale ve své touze po vědění se Rudolf Máša naučil také Esperanto – jeho odnož Ido pak navrhoval uplatnit jako mezinárodní jazyk anarchistického hnutí.
Domů se vrátil v roce 1909 a kvůli krizi v hornictví se vrátil k původnímu řemeslu – přijal práci v dělnické pekárně v Libkovicích, kterou vedl známý anarchista Alois Bašus. Samostudiem se vypracoval natolik, že mohl ve volném čase překládat pro Lidovou přírodovědnou knihovnu nakladatele Fr. Svobody populárně vědecké přednášky dr. Georga Kramera, k jejichž tématům pořádal vlastní přednášky, doprovázené světelnými obrazy. První svazky vyšly ještě před 1. sv. válkou, celý cyklus (Jak vznikají světy ve vesmíru, Jak povstala země, Jak povstal život na zemi, Od buňky k savci, Od čeho pochází účelnost v přírodě, Jak povstali lidé a Člověk a opice) v roce 1920 v edici Lidové osvětové knihovny. První světovou válku prožil Rudolf Máša jako prostý voják a po jejím skončení se soustředil především na práci ve Volné myšlence. Bez ohledu na své levicové smýšlení se stal knihovníkem Ústředního svazu čs. průmyslníků. Základem jeho další publicistické práce bylo studium srovnávací vědy náboženské, jímž se jako ateista zabýval do neobvyklé hloubky. Vzešla z toho řada publikací – Po stopách Starého a Nového zákona (1919), O původu a vývoji náboženství (1921), O původu světa a tvorstva dle představ náboženských a poznání přírodního (1922), Zrcadlo klerikálům XX. věku (1922), Monotheismus, pantheismus a buddhismus (1923), atd. Dětem věnoval pozoruhodně zpracovanou práci Tajemství pravěku (1936). Dalším okruhem, kterým se zabýval, byla vlastivěda a se jménem Rudolfa Máši se můžete setkat na obálkách celé řady turistických průvodců, které využíval Klub českých turistů. Před válkou to byla celá série populárních “Hokrových průvodců” (Kam na dovolenou, Kam na Slovensko a Podkarpatskou Rus, Široké okolí Prahy, Od českého ráje k Orlickým horám), nedokončená kvůli německé okupaci, po válce nová edice “Průvodců po ČSR” (Jižní Čechy, Jihozápadní Čechy), jejíž vydávání skončilo hned po roce 1948.
Za okupace byl Rudolf Máša významně činný v protifašistickém odboji.
Josef Písařovič (nar. 30. 10. 1871 ve Volduchách u Rokycan, zem. 11. 7. 1945 v Lounech)
Do Mostu přišel s rodiči v roce 1880 a ve třinácti letech nastoupil do práce v dolech. V sedmnácti poprvé sfáral do hlubinné šachty Humboldt v Dolním Jiřetíně. Po roce 1890 se zapojil do činnosti postupně vznikajících spolků a organizací a před polovinou 90. let se stal přívržencem anarchistického hnutí “neodvislých socialistů”. Významnou měrou se podílel na organizaci šestitýdenní generální hornické stávky na jaře 1900 a po jejím skončení prchal s kamarády před zatčením do zahraničí – přes Německo se dostal až do anglického Glasgowa. Po dvou letech se vrátil obohacený o množství zkušeností a s novým rozvojem anarchistického hnutí se brzy stal bojovníkem známým v celém Podkrušnohoří. Spolu s Hajšmanem, Řehořem a Podolkou se počátkem roku 1903 zasloužil již o vznik “Severočeské federace horníků”, jejíž ustavující konference se na základě jeho návrhu konala v Duchcově. Dne 28. 9. 1904 byl na ustavující konferenci “České federace všech odborů” v Lomu zvolen jejím místostarostou a současně obvodním důvěrníkem pro Most.
Se svou maželkou Růženou patřil k důsledným propagátorům bezvěreckého hnutí. V roce 1908 patřil i s Draxlem a Podolkou k organizátorům severočeské školské stávky v Lomu. Náhradou za “Severočeskou federaci horníků”, rozpuštěnou spolu s “Českou federací všech odborů”, byla v únoru 1909 založena “Zemská jednota horníků a jich příslušných odborů” se sídlem v Mostě a jejím předsedou byl zvolen Josef Písařovič. V září 1910 se spolu s Františkem Podolkou zúčastnil konference báňských společenstev ve Vídni.
Do první světové války narukoval 2. 1. 1915 a do Mostu se vrátil osm dní po 28. říjnu 1918. Ihned se stal členem “Ústředního národního výboru menšinového pro severní Čechy” se sídlem v Duchcově, byl i členem okresního Národního výboru a následně i okresní správní komise v Mostě. Ještě koncem roku 1918 byl zvolen předsedou “Sdružení horníků” a v této funkci se spolu s tajemníkem Františkem Podolkou a poslancem Václavem Draxlem neobyčejně osvědčili v úsilí po socializaci dolů a přípravě zásadních hornických zákonů.
V prosinci 1920 měl Josef Písařovič hlavní proslov nad hroby obětí krvavé demonstrace během tzv. prosincové generální stávky, vyvolané budoucími komunisty. Později se jejich tlakům nevyhnulo ani odborové hnutí havířů, ale Písařovič s Podolkou uhájili existenci “Sdružení horníků” i poté, co část bývalých anarchistů pod vedením MUDr. Bohuslava Vrbenského vstoupila do KSČ. Stejně jako ostatní “reformisté” za to byli nespravedlivě a nesmyslně osočováni ze zrady dělnické třídy a kvůli těmto útokům postupně odešli do ústraní, ale důvěru havířů, kteří oceňovali jejich přínos společné věci, nikdy neztratili. Ve čtyřicátých letech se na odborovém hnutí horníků významně podílel také Josef Písařovič ml.
Josef Fischer (Fišer) (nar. 27. 11. 1873 v Horních Sekyřanech (Heřmanova Huť), zem. 6. 3. 1970 v Litvínově)
Jeho otec patřil k první generaci průkopníků dělnického hnutí na Nýřansku, kde se také zúčastnil první všeobecné hornické stávky v roce 1882. Už jako chlapec byl Josef Fischer svědkem častých domovních prohlídek. V necelých čtrnácti letech byl přijat do práce na nýřanském dole Ziegler-Schacht a o rok později už pracoval pod zemí při dvanáctihodinové pracovní době. Roku 1889 se zúčastnil své první stávky a rok nato oslavili i v Nýřanech poprvé svátek práce. Na májové manifestaci formulovali hornické požadavky a na jejich zamítnutí reagovali další stávkou, která byla krvavě potlačena. Třináct havířů se stalo obětí střelby a v celém revíru vypukla tuhá perzekuce. Mezi havíři, kteří byli vypovězeni ze stříbrského okresu, byl pak i Fischerův otec, který se i s rodinou odebral do Duchcova, kde dostal práci na dole Pokrok II. Přijali také ani ne sedmnáctiletého Josefa, který dne 4. 8. 1890 sfáral na první směnu.
V Duchcově brzy navštěvoval schůze horníků v hostinci U Menclů. Od roku 1893, kdy začal v Mostě vycházet časopis “Omladina”, aktivně spolupůsobil na všech akcích. Velmi aktivně se zúčastnil všeobecné hornické stávky v červenci téhož roku, za což byl propuštěn z práce na dole Johann v Lomu, kde tehdy pracoval. Delší dobu byl potom nezaměstnaný a uchytil se na dole Marie v Loučné, kde roku 1895 došlo k jedinému teroristickému činu v 90. letech. Naddůlní Čermák, pro své nelidské jednání s havíři všeobecně známý pod přezdívkou “Čert”, byl jednoho dne na nádvoří dolu zabit úderem ostrého předmětu do hlavy. Veškeré vyšetřování bylo bezvýsledné, i když místodržitelství v Praze vypsalo odměnu 500 zlatých za vypátrání vraha. O rok později vzplanula další hornická stávka a po jejím skončení čekalo Fischera další vyšetřování.
Aktivně se pak zúčastnil práce v anarchistickém hnutí a zvláště v jeho hornických organizacích – “Severočeské federaci horníků” i “Hornické federaci”; v roce 1909 se stal místopředsedou nově založené “Zemské jednoty horníků”. Již tehdy se stal blízkým spolupracovníkem Václava Draxla, s nímž po vzniku Československé republiky zasedal v duchcovském ústředním Národním výboru menšinovém pro severní Čechy. Sám se stal navíc předsedou revolučního Národního výboru v Záluží, kde tehdy žil. Po vzniku “Sdružení horníků” byl zvolen do funkce správce této odborové organizace. Po dobu nepřítomnosti Václava Draxla, který byl vyslán na mírovou konferenci v Paříži, jej zastupoval v předsednictvu Národního výboru i v redakci “Hornických listů”. Významně se podílel na organizaci socialistického skautingu i hnutí bezvěrců. Poté, co část členstva “Sdružení horníků” přešla do KSČ a František Podolka nehodlal dále čelit jejich útokům, vystřídal jej Fischer v prosinci 1925 ve funkci tajemníka; poté, co se vzdal funkce i předseda Josef Písařovič, byl zvolen předsedou této odborové organizace. Nutno kvitovat, že členové Sdružení se pod jeho vedením dalším atakům Rudých odborů ubránili. Zásluhou hornického spisovatele a redaktora “Hornických listů” Aloise Šefla roce 1930 dobrovolně splynuli s “Jednotou horníků”.
Josef Charvát (nar. 29. 2. 1884 v Občově u Příbrami, zem. ? )
O Josefu Charvátovi toho mnoho nevíme. Na sklonku prvního desetiletí 20. století jej zaznamenáváme jako příslušníka antimilitaristicky orientované mladší anarchistické generace, blízkého MUDr. Bohuslavu Vrbenskému a ing. Vlastimilu Borkovi. Dne 5. 6. 1910 bylo v Duchcově ustaveno anarchistické “Všeodborové sdružení dělníků OCHRANA”, ve kterém se od počátku angažoval. O rok později jej registrujeme ve funkci jeho místopředsedy po boku tehdejšího předsedy Václava Daňka.
Znovu se s ním setkáváme až po vzniku republiky, kdy se opět pohyboval v těsné blízkosti MUDr. Vrbenského i Václava Draxla, zvláště po jejich rozchodu se stranou českých socialistů. Josef Charvát se tehdy stal redaktorem týdeníku “Duch českého severu” a župním tajemníkem “Nezávislé socialistické strany dělnické”, od 25. 5. 1923 vycházejícího v Duchcově pod titulem, který již na přelomu století vymyslel Hynek Holub. Ke dni 14. 9. 1923 byla redakce listu i župní kancelář “Socialistického sjednocení” přenesena do Loun jako sídla volebního kraje. Od 18. 6. 1924 vycházel pod zkráceným názvem “Duch severu” a od 30. 9. 1925 jako list Komunistické strany v Československu až do 28. 10. 1925, kdy časopis zanikl a Josef Charvát přešel do lounské redakce komunistického listu “Průboj”, kde působil několik dalších let.
Dnes už zbouraný hostinec U menclů na dobovém snímku. Významná památka Duchcova a sociálních bojů se stala minulostí a na jeho místě dnes můžeme vidět příšernou stavbu supermarketu Lídl. Před hostincem U Menclů vznikla i skupinová fotografie českých anarchistů.
