Život v kapitalismu každý den přináší mnoho nepříjemných situací, které když se nakupí občas se promění v pocity zoufalství. Člověk s tím neustále bojuje s vědomím, že to k tomu kapitalismu tak nějak patří. Anarchistické hnutí pro mě vždy bylo prostorem, kde se kolektivně takovým zoufalstvím snažíme čelit a útočit na jejich zdroje. Nebo alespoň sem se vždy domníval, že anarchistické hnutí takovým prostorem je. Poslední dobou o tom ale začínám vážně pochybovat. Pohybovat se v českém anarchistickém hnutí pro mě začíná být stejně frustrující jako každodenní přežívání v kapitalismu.
Očekávám mnoho, když chci aby to co anarchistické skupiny deklarují ve svých publikacích reálně uplatňovaly v praxi? Koukám se kolem sebe a vidím stohy potištěného papíru plného slov o boji proti kapitalismu a státům. Koukám dále a vidím ty co papíry tisknou, jak se distancují od těch co k takovému boji přistupují. Naslouchám plameným projevům o mezinárodní solidaritě. Vidím tři soudruhy co solidaritu potřebují. Vidím i ty co solidaritu mohou vyjádřit, ale místo toho mlčky stojí na místě a namlouvají si, že díky tomu sami solidaritu nebudou potřebovat. Vidím rozhněvané anarchisty hulákající hesla na demonstracích. Vidím pak ty samé lidi ustrašeně sedící doma a to v době, kdy stát zajal naše soudruhy. Vnímám jak z bezpečného místa za monitorem spřádají plány, jak šikovně hodit soudruhy přes palubu, jak se tvářit, že je s nimi nic nepojí aby si náhodou fízlové příště nepřišli i pro ně a pro jejich věci.
Jsem opravdu rozhněvaný a chce se mi zvracet. Nejen z toho co nazýváme kapitalismem, ale i z toho co se v česku nazývá anarchistickým hnutím. Z té bandy pokrytců co v jedné ruce třímají knihu o činech Sabateho a druhou rukou umravňují ty co by snad chtěli jeho slova brát vážně. Z toho hejna „ustrašených myšek“, které si namlouvají, že když budou tiše zalezlé v noře, represe se jich nemohou dotknout. Z těch politických manipulátorů, kteří mluví o svržení kapitalismu, ale všechny kolem ubezpečují o tom, že vůbec nemají v úmyslu jednat násilně a nelegálně. Jako by snad bylo myslitelné svržení kapitalismu bez nutnosti proletářským násilím čelit násilí ze strany státu. Jako by nebylo jasné, že uvažovat o pádu kapitalismu znamená jít daleko za hranice zákonů, které drží kapitalismus pokupě. Je mi na blití z pokrytců, kteří v době kdy stát vězní naše soudruhy mají problém s pojmy jako rozhněvanost, útok či boj, protože pro ně je důležitější vytvářet pěkně znějící mediální obraz pro pasivní diváky. Jsem zoufalý ze situace, kdy bych chtěl s anarchisty stát bok po boku ve společném boji proti státu, ale vidím, jak anarchisté místo konfrontace upevňují bezmeznou důvěru v prokapitalistické nástroje jako jsou soudy, korporátní média či „nezávislé“ úřady a inspekce vázané na stát.
Při tom všem zoufalství se snažím pátrat v historických pramenech a hledat odpověď na otázku jak změnit ten strašný stav anarchistického hnutí. Místo odpovědí ale nacházím jen záznamy o tom, že to co trápí mě, trápilo i mnoho soudruhů a soudružek v jiné době a na jiných místech. Jeden příklad za všechny je následující citát z knihy Sabate – městská guerilla ve Španělsku:
„V demokratických zemích a zvláště těch, kde existence anarchistického hnutí nebyla vždy synonymem pro hnutí pracující třídy, nikdy nebylo možné vytvořit anarchistické organizace, které vždy zůstaly anarchistickými (anarchistickými skupinami v rámci revolučního boje). Vytvořit něco, co existuje jen podle jména, něco jako politickou stranu, znamená že není možné vyjadřovat ze strachu z represí revoluční myšlenky a organizace musí nezbytně přijmout reformistický program a distancovat se od jakékoli aktivity, což se zdá jako rozumná cena za „legálnost“. Jak ale takové hnutí stárne, postupně se vyprazdňuje a stává naprosto zbytečným, platformou pro „liberály“ nebo „domovem důchodců“ pro staré aktivisty. To se stalo CNT v exilu, ale rovněž ukázalo i na kongresu v Carraře v roce 1968 (kdy překladatelem byl britský delegát) a rovněž v případě dalších stárnoucích hnutí, které se propadly do sociální demokracie a staly se zbytečné, protože na světe panuje dostatek mnohem silnějších sociálně demokratických hnutí – nebo v případě hnutí „Nové levice“, které upadly do liberalismu nebo pacifismu a tedy do pozice, nerozlišitelné od levicových nebo zelených politických stran.“.
