Po sérii bombových útoků byl francouzský anarchista Ravachol (François Claudius Koenigstein) postaven před soud, kde se pokusil vystoupit se svým následujícím proslovem. Nesnažil se v něm svoji vinu, kterou uznal, popřít, ale vysvětlit. Podle dobových výpovědí byl po několika slovech přerušen a svoji řeč nikdy nepronesl. Chvíli na to byl roku 1892 popraven gilotinou.

Svojí řečí nehodlám obhajovat činy, na základě kterých jsem byl obžalován, protože zodpovědnost je na straně společnosti jako takové. Společnosti, která staví člověka proti člověku v neustálém zápasu všech proti všem. Nejsou snad dnes ve všech třídách a funkcích jedinci, kteří svým kolegům nepřejí zrovna smrt, protože ta, podle mě, nezní tak dobře, ale neštěstí, ze kterého by sami těžili? Nedoufá snad například jeden šéf v konec toho druhého, který mu konkuruje? Copak vzájemně všichni podnikatelé netouží, aby měli jako jediní prospěch ze své činnosti? Nevěří snad nezaměstnaný dělník v propuštění jiného dělníka, aby sám dostal práci? Proto neexistuje žádný důvod, aby byla společnost, považující tyto věci za normální, překvapená tím, z čeho jsem obviněn. Není to nic než logický důsledek lidské snahy o přežití, která člověka zavazuje použít všech možných prostředků k tomu, aby zůstal naživu. A jelikož je pravidlem každý sám za sebe, není snad člověk v nouzi nucen k úvaze: „No, když se věci mají takhle a já hladovím, nemám tedy důvod váhat použít prostředky, které mám k dispozici, i když tím riskuji životy ostatních! Copak se trápí šéfové tím, jestli zaměstnanci, které propouštějí, umřou hladem? Lámou si hlavu ti, kdo mají všeho nadbytek, s těmi, kteří postrádají základní potřeby?“

Existuje pár lidí, co pomáhají, ale ani tak nelze utěšit všechny potřebné – ti zemřou buď předčasně kvůli různým druhům nedostatku nebo dobrovolně spáchají sebevraždu, aby ukončili svoji nešťastnou existenci a nemuseli dál snášet útrapy hladu s nekonečnou hanbou a ponížením bez vyhlídky na zlepšení. A tak tu máme různé rodiny, které své děti raději zabily, než aby dál sledovaly, jak trpí. Stejně tak všechny matky, které neváhají zničit plody své lásky ještě v lůně ze strachu, že by nemohly své děti nakrmit.

Po pravdě řečeno, přetrvávající příčiny s sebou nutně ponesou své následky. Zločinci zde budou vždycky, protože dnes zničíte mě, ale zítra se narodí deset nových.
Read the rest of this entry »